Tak už je to zase tady. Švarná ruská elita lokající minerálku a vykupující vkusné kožešinové modely, špičaté botky z krokodýla a domy z 18. století byla po roce opět zahnána do kouta vojskem baťůžkářů, kteří lační po filmu. Karlovy Vary a 45. ročník místního festivalu vtrhl na scénu docela neokázale. Ty davy prý už nejsou, co bývaly, počasí je vhodné leda tak pro kanibalské grilování lidského masa a Nikita Michalkov, jedna z hlavních hvězd festivalu, údajně poprvé v životě natočil velkou kravinu. Může se tak stát, že napřesrok dopadne jako jistý John Malkovich, který se ve festivalovém spotu rozčiluje, zda glóbus za celoživotní přínos náhodou neznamená „your fuckin‘ career is over!“. Nu, aspoň že se tu Nikita bude ve slušivém námořnickém úboru cítit jako doma. A sluncem bude unaven také dozajista dost.

Mimochodem, letošní reklamní spoty jsou opravdu světové a zastiňují i loňského Bartošku, který se nad křišťálovou koulí táže, zda si někdo dělá píííp. Alespoň v tomto ohledu zase jeden světový produkt. Ale samozřejmě těch vysoce jakostních nabízejí letošní Vary v početných kinosálech přehršel a člověk má co dělat, aby ty 3 filmy denně (víc se v panujícím vedru snad ani přežvýkat nedá) rozumně investoval mezi velká lákadla. Nuže, taková byla naše volba v prvních dvou dnech:

Pátek 2. července

Finská Špatná rodina (Para Perhe) jako osvěžující hlt pramenité vody, vychlazené finským sarkasmem a ozdobené černou třešničkou absurdity a morbidního humoru. Typická severská záležitost o spořádané rodině, kterou rozvrátí její nemluvná opora (otec) svou maniakální obsesí. Vtipné, dramatické, málomluvné a skvěle vypointované. Doporučujeme!

Argentinské drama Tvojí vinou (Por tu culpa) vaří hrdinku ze střední třídy v měděném kotli podezření, že ublížila svému synovi. Neurotický a táhlý film s přídechem krize moderní rodiny a gradujícího násilí v každodenním životě dvakrát nezaujal, neboť svým dokumentárním šmírováním hlavní hrdinky neříká mnoho. Vlastně vůbec nic. Gumový interiér kina Espace Dorleans byl navíc zaplněný vzduchem tak hustým, že by se dal krájet a používat na výrobu pneumatik. Toto ne!

Večerní osvěžení sliboval Vrah ve mně (The Killer Inside Me) Michaela Winterbottoma. V retro krimi thrilleru exceluje pisklavý slizoun Casey Affleck, perfektní hudební dramaturgie a coenovsky houstnoucí atmosféra cynické surovosti. Neexceluje telecí Jessica Alba, neexcelují ani nudné a početné erotické scény, neexceluje občas nadmíru pomalé tempo a už vůbec neexceluje závěr, který do té doby kvalitního režiséra ukazuje v matném béčkovém světle. Film se chystá do běžné distribuce a milovníky zaprášených amerik, stetsonů a úchylných šerifů by mohl potěšit.

Sobota 3. července

Druhý den zahajujeme ranní fanfárou na bílou vuvuzelu před hotelem Thermal a posléze porotou Cannes oceněným snímkem Křičící muž (Un homme qui crie). Drama z občanskou válkou zmítaného Čadu je natočeno francouzsky kultivovaným stylem, má pohnutý příběh, ale zároveň je též modelovým „dojetím na talíři“. Vše doslovně vyřčeno a předloženo nikoli k zamyšlení, ale k jakémusi angažovanému posmrkávání. A takové filmy mě prostě neba.

Chuť si tak spravujeme odskokem do tradičně silné dokumentární sekce. Holandský tvůrce John Appel se osobně setkal s fenoménem gamblerství, a to v osobě své i v osobě svého otce. Subjektivně zabarvená výpověď Hráč (The Player) velmi kultivovanou formou zavádí diváka do hájemství lidí, pro něž je risk drogou a nepředvídatelné domovem. Několik specifických příběhů soudobých hráčů prolíná autor vzpomínkami na otce, gamblera s takřka hrabalovsky romantickými sklony k pábení a pošetilosti. Milý a řemeslně kvalitní zážitek.

Grónská kinematografie je vskutku v plenkách, vždyť na letošním Sundance úspěšně uvedený snímek Muž z Nuuku (Nuummioq) je vůbec prvním filmem tohoto ostrova. Pionýrské bloudění je na něm dobře patrné, a to jak v technické složce, tak v poněkud nevyrovnaném scénáři. Tesař Malik se dozvídá o své neléčitelné chorobě, ale vzhledem ke své uzavřenosti není schopen svůj žal sdílet s nejbližšími jinak než cestou po drsné krajině Grónska. Starozákonně přísné exteriéry a velmi dobré neherce ještě více polidšťuje zmíněná nedokonalost a výsledkem je svérázný a příjemný film, který o nátuře obyvatel Grónska prozrazuje dost a dost.

Neděle 4. července

Už se z toho stává navyklý koloběh, před sedmou vstát, běžet pro lístky, posnídat v trávě, projít se po lesích, vyčistit hlavu a odpoledne plnou parou do sálů. Neděle nabízí vskutku luxusní dánské menu a jednu estonskou delikatesu pro otrlé.

Film Submarino Thomase Vinterberga je drsným sociálním dramatem o dvou bratrech, kteří na kodaňské periferii zkoušejí překlenout trauma z dětství. Kultivovaně natočený a nesmírně emotivní příběh svou vnitřní silou připomíná, že autor je spolutvůrcem Dogma 95. Od strohého manifestu se však vzdaluje propleteným rámcovým příběhem, bohatým hudebním doprovodem i stylizovaným vizuálem. Emotivně zničující zážitek, který si naštěstí najde cestu i do českých kin a dosavadní vrchol festivalu.

To estonské Pokušení svatého Toníčka (Püha Tönu kiusamine) sází na úplně jiné karty. Černobílá surreálná metafora líčí v nelítostném světle soudobý svět manažerů a pravého ruského luxusu. Rouhačský prolíná novou verzi legendy o světci s nekompromisní absurditou a divácky nesmírně náročnou formou. Výsledkem je těžko přístupná, vnitřně ale velmi sytá a bohatá pavučina symbolů a významů.

Do prostředí dánského vězení, kam nahlédli i hrdinové Vinterbergova Submarina, se vydává ceněný snímek Michaela Noera a Tobiase Lindholma R. Film právem srovnávaný s Prorokem francouzský snímek z mého pohledu překonává svou syrovostí, sevřeností i přímočarostí. Děsivě autentický pohled na osud dvou mladíků, kteří jsou předurčeni k roztrhání divou kriminálnickou zvěří, vyniká brilantní kamerou, procítěným herectvím a minimalistickou zvukovou stopou. Vskutku prvotřídní žánrovka s velmi hořkým dozníváním.

To be continued…